AHOJ
AHOJ,
já jsem Míša. Je mi třináct let a chodím do osmé třídy. U nás na základce jsem ze všech žáků nejvyšší, protože měřím 180 cenťáků. Nejvyšší jsem i v naší rodině, což našeho dědu děsně štve, protože v každém společenství přece musí mít šéf fazónu. Už jsem ho přerostla o dva centimetry a v příštích letech ještě něco přidám. Ať má vzteka!
Stejně je divné, že je náš děda rok od roku menší a menší, ačkoliv se furt tak vytahuje. Vždycky když k nim přijde nějaká návštěva, zatáhne ji do svého pokojíčku a představí jim svoji stěnu slávy. Za dobu, kdy je v důchodu, (už 20 let), nashromáždil 66 pohárů a více než 300 medailí. On furt trénuje běh, chodí po závodech a tvrdí, že tak utíká před smrtí.
On náš děda tyranizuje babičku. Každý den se musí vážit! Tvrdí, že když se brali tak měla 50 kilo brutto, zrovna tolik, co pytel cementu. Po dětech začala růst poněkud do šířky a teď už je jí 67 kilogramů. Léta se jede podle jeho předem stanoveného jídelníčku, protože prý „kalorie se počítají a obezita je riziková choroba!“.
Když se sejde náš rodinný tým, náš děda si důležitě vezme slovo a my musíme naslouchat tomu, co už dávno známe. Vzpomíná na to, jak před lety, kdy ještě ani moje mamka nebyla na světě, žil půl roku v poušti, na Sahaře. Taky, jak v Mexiku chlastal s indiány a s indiánkami tančil, kolik pohoří v Asii prošel, jak se za polárním kruhem koupal v moři…., a když se dostane k jeho oblíbenému vzpomínkovému tématu „jak byl v jedné vzdálené zemi vyhozen z bordelu“, tak to už ho babička vždycky zablokuje slovy: „Kuš dědku, jsou tady děti, že ti není hanba!“.
Taky bych měla zmínit novou oblíbenou disciplínu našeho dědy. On se vám kamarádí s bezdomovci Našeho Města. Všechny si je zmapoval a většinu i ochočil. Ti, kteří se ochočit nedali, tak ti před ním zbaběle zdrhají. On čas od času svolá houmlesáckou schůzi, rozdá pytle, rozdělí úkoly a kontroluje jejich pracovní nadšení při úklidových pracích. Já se divím, že ho poslouchají a že mu ještě nedali na benžo. Náš děda si je taky všechny nafotil a sestrojil kalendář s názvem ,Naše Město‘. Ten pak podaroval starostovi, řediteli Městské policie a sociálce. Náš děda je provokatér.
Když nás s babičkou navštíví, tak vždycky vyzvídá, jaký mám ve škole prospěch, a chce vidět žákovskou knížku. Dneska už se žákajdy nepoužívají, protože sdělení rodičům o prospěchu, poznámky, pochvaly, to všechno se posílá elektronicky. Avšak náš děda, ten žákovku má a nikdy ji sebou nezapomene vzít. Jak je v tom pisatelském klubu a oni se scházejí jednou za měsíc, tam přečtou svoje výplody, tak potom do jejich ,žááákovnských knížek‘ dostanou známku. Má tam samé jedničky a pochvaly, ALE POZOR!: Proč je z jeho žákovské knížky odstraněna strana číslo 3 a7?! To už nám vysvětlit nedokázal!
Takže náš dědek nejen že se vytahuje, tyranizuje babičku i bezdomovce, před mládeží používá nemravné výrazivo, provokuje úředníky a on dokonce i podvádí!
AHOJ!, Míša.