74. ........ CHLAST
Do kanclu vstoupil podivný člověk. Dvoumetrový hubený muž měl na hlavě lesácký klobouk s kančí štětkou, dlouhý zelený hubertus, pod nosem knírek typu ,komínek‘, v jedné ruce kufr a ve druhé přijímací list. (Říkám si, buď je to nimrod nebo sám Lucifer.) Položil kufr, sundal klobouk a zarachotil nenapodobitelným ,Královským régé‘: „Dobrrrý deň, ja som Jurrraj Frrridrrrich a mám sa tu hlásiť o rrrobotu.“
„A kde máte flintu? V tom kufru?“ zeptal jsem se.
„Nie, flintu som volakde prrrepil a v tom kufrrri mám len knihy a náhrrradné prrrádlo. Dneska sa mám nasťahovať na brrrigoš barrrák a zajtrrra nastúpiť na smenu.“
Usoudil jsem, že nový pracovník bude mít kladný vztah k alkoholu a dlouho se v dole neohřeje. Vždycky jsem nesnášel opilce, byly s nimi jen samé problémy, ale k Fridrichovi jsem (a nevím proč) cítil jisté sympatie. Čas odhalil jeho osud, úplně jednoduchý a logický. Pro jeho vášeň k chlastu neměla pochopení jeho žena a proto mu zdrhla. Zanedlouho ztratil důvěru i v řadách Československé lidové armády, kde pracoval jako voják, a byl vyhozen. Nic jiného nezbývalo, než si sbalit kufr a začít nový život v prostředí, které je opravdu jen pro silné nátury.
Několik měsíců bojoval Juraj s vnitřními silami dobra a zla, až si nakonec vybral. Voňavý a osvobozující kamarád alkohol byl silnější. Stalo se pravidlem, že týden po výplatě se v práci neukázal, a když došly prachy, pak už přijít musel. Před každou směnou zadarmo nafasoval havířskou svačinu, na kterých přežíval do další výplaty, a v prázdném čase, z hladu, četl knihy, které si v kufru přitáhnul jako svůj jediný majetek. Zmeškané směny se zpočátku daly polepit dovolenkou, když dovolená došla, musela se absence nadpracovat. A takto se trápil dlouhých patnáct let. Zbýval už jen necelý rok do starobního důchodu…a čas tak pomalu ubíhal…sakra, kdo to má vydržet! A tak se stalo, že milý Fridrich nasekal povícero zmeškaných směn, proběhnul s ním soud a paragrafy tenkrát hovořily jasně: Nemakáš? Jdeš bručet za příživnictví! Z kriminálu se vrátil dva měsíce před odchodem do důchodu.
Do kanclu vstoupil Juraj. Na hlavě měl tentýž lesácký klobouk s kančí štětkou jako před téměř šestnácti lety, tentýž dlouhý zelený hubertus, pod nosem knírek typu ,komínek‘, jen ta flinta mu pořád chyběla. V jedné ruce kufr, ve druhé propouštěcí list. Položil a otevřel kufr, ze kterého vyndal knihu a řekl: „Šéfe, prrrišiel som sa rrrozlúčiť a tuná máte odomňa na pamiatku knihu.“
Kniha měla název ,Egypťan Sinuhet‘ a na volné první straně bylo napsáno: ,Veĺmi Vam ďakujem za všetko, čo ste pre mňa urobil a dozaista sa na nás do dediny Gápel príďte pozrieť. Všetci ma tam poznajú. J.F.‘
Pět let na to jsem si udělal cestu do Stražovských vrchů a řekl si, že Juraje překvapím. Maličká obec Gápel je posazena mezi horami, většina domků jsou dřevěnice a panuje v ní naprostý klid. Domorodých jsem se zeptal, kde najdu Fridricha: „Teraz bude Juraj doma, lebo dochodok má až o týždeň. Inakšie by bol v krčme.“ V dřevěnici bydlel se svojí dvaaosmdesátiletou matkou. Samozřejmě pozvání do krčmy jsem nemohl odmítnout. Jakmile se dědinou rozneslo, že ,Jurkovi prišla návšteva až z Ostravy!!!‘ byla hospoda v cuku letu plná. Hodně se mluvilo o robotě v bani a o poľovníctve, taky se pilo, hrálo na harmoniku, na stůl domorodci přinesli domácí zabíjačku, uzené, zavařené hříbky, okurky, feferóny i buchty.
Za další tři roky jsem opět jel na Slovensko a návštěvu obce Gápel jsem nemohl vynechat. Nějak jsem se nemohl upamatovat, kde ten sakramentský Fridrich chalupu má, a tak jsem se opět zeptal domorodých. „Tá chalupa stála priamo oproti vám. Viete, pred rokom prišiel Jurko domov zasa ožratý ako sviňa, zafajčil si, zaspal a celá chalupa zhorela. Odviezli ich do domova pre seniorov a tam si stará mama neprivykla. Po mesiaci zomrela a o ďalšie dva mesiace aj Juraj.“
Zatracený chlast!
24.3.2013 Dědek