44.VÍKEND V ORLOVÉ
„1:7“! Být vůdcem stáda je čestná, záslužná a příjemná funkce, avšak příjemná jen tehdy, kdy ono stádo netvoří pouze baby. A o tom to je. Jeden, (jako Já), ku sedmi, což je družina mých bab, semknutých v jednom šiku proti mně, utlačovanému a diskriminovanému muži.
„Dědku, v sobotu malujeme, přivedu ti na víkend Elišku, tak koukej připravit nějaký pěkný program. A ne abys vzal roha a nechal v tom babičku samotnou!“, zavolala první céra. No ještě, že mi nepřiveze i tu mrňavou. Tu, co je jí teprve něco přes rok a má pět zubů. Ona ji furt kojí, kdo ví, jestli jí to na ty její dudy nakonec nedělá dobře. Ještě jsem se nestačil vzpamatovat a už týmobajl buřil znovu. „Dědóó, v sobotu přivezu Niki a Andrejku, máme fůru práce na pozemku a tobě už se jistě po nich stýská. Ony už se tě taky nemůžou dočkat.“ Mazala mi med kolem huby dcera druhá. Tak, a teď jsou moje plánovaná akce, jak si vylezu na Lysou, dám bivak na Malchoru, potom cyklovýlet na Hukvaldy a Štramberk úplně v dupě.
Všechny tři se k radostnému víkendovému tažení dostavily přesně v osm. V předsíni z nich na podlahu spadly batůžky, čepice, bundy i boty a už se hrnuly k počítači. Nejdříve bojovaly o pojízdnou židli, potom si uvědomily, že kompjůtr lze ovládat i ve stoje a nakonec zjistily, že mašinka na hry nefunguje. „To víte, babička ho zavařila, když včera do půlnoci na něm mastila karty.“ Vysvětlil jsem ratolestem a samozřejmě o povolených pojistkách neinformoval raději ani babku. „Uděláme si pěkný výlet na kolech,“ řekl jsem. „Anó a zajedeme do Dinoparku!“, zajásaly slečny. „Kdepak! Mezi dinosaury mě nedostanete ani párem volů!“, bránil jsem svojí peněženku, protože mi bylo jasné, jaký vítr by v ní nastal za čtyři bilety, dinovláček, dinodobrotky, dinotretky i dinocetky a povykládal jsem, jakou mám s těmito obludami zkušenost: „To se přihodilo, ještě když jsem byl malý kluk, asi tak jako vy. Tenkrát se dinosauři volně pohybovali v přírodě a tak se stalo, že jsem na jednoho takového narazil. Zdrhal jsem před ním, jako po dvou litrech mikyšky a taky mi jako po dvou litrech mikyšky v tom fofru uběhlo….a to mě zachránilo. Dynouš na tom dostal smyka, uklouznul a zřítil se do rokle“. Holkám se můj příběh nelíbil, dinosauři jsou prý přátelská a přítulná zvířátka a já prý jsem svým zbabělým počinem pouze přispěl k jejich vyhynutí. „Znám i jiná přátelská a přítulná zvířátka. My totiž zajedeme do psího útulku.“ V momentě bylo vše zapomenuto a nastalo bujaré veselí. Holky dostaly pytlíčky, do nich naložily piškoty, žluté a nevábně vonící párečky z targowiska, které jsem odmítl jíst, Andrejka ještě přidala gumových bonbonů, ať si pejsci pochutnají. Stáli tam v pozoru, opření předníma packama o vrata, jakoby nás už čekali, vrtěli ocáskama a dožadovali se psích pochoutek. Nejstarší z fňuček, (jak tak byli štajfnutí na zadních,) zkušeně vyhodnotila, který je pejsek a která je pejska. Čokli při krmení předváděli takové bojové kousky a taková akrobatická cvičení, že by uspěli i u Kludského. Největší sympatie si získal ten nejmenší tajtrdlík, zrzavý jak hřib křemenáč a moulovatý jak tři dny staré kotě. Nevybojoval si ani jedno sousto, i když se mu házelo přímo před čumák. Tož z toho by byl hlídač ku chalupě, jak z kominíka ředitel vápenky.
Druhá zastávka byla u kostela vedle náměstí. „Tak dětičky. Tady, kde stojí kostel, stál před osmi sty lety strom, na stromu seděl orel a pod stromem rodila svoje mimino mladá šlechtična, jelikož tenkrát ještě porodnice nebyly. A protože se jí narodil kluk jako buk, její muž, švarný a zámožný šlechtic, nechal na tom místě postavit dřevěný kostelík.“ Dělal jsem se moudrý a vzdělaný. „A tady získalo naše město historické kořeny a taky svůj název. První písemná zmínka o Orlové se datuje do roku 1223. V roce 1466 byl pak postaven větší kostel, opět dřevěný a teprve v roce 1905 byl vysvěcený tento nový kostel, který má novogotický sloh, což se pozná podle lomených oblouků a bohatě zdobené rozety. „Dědo, už se ti začíná kouřit z hlavy, raději pojeďme.“ Stejně už bych jim neměl moc co říct, protože témata týkající se historie v náboženství jsme ve škole nebrali a současné osnovy se asi moc nezměnily. Jen vím, že 2.5. musím se svým mopedem Stadionem S11, zvaným též ,splašené trubky‘ na mši svatou, ježto zde dojde k požehnání motorek. (Já se snad z toho picnu!) Pro jistotu přiberu i kolo a auto, ať to tam nahoře mám pozichrované.
Osedlali jsme bicykly a pokračovali hore kopcom k letišti. To bylo keců, jakou náročnou trať jsem vybral. Kopec je příliš dlouhý a taky příkrý a sedátko tlačí do dupy, ….konečně jsme u letiště. S neuvěřitelnou hbitostí dámy seskákaly se svých ořů a už se hrnuly do letištní restaurace, jako havíři po přikopávce do své oblíbené knajpy. „Dědó, dostaly jsme hlad na pohár“ oznámily mi, „a taky žízeň na Jupíka“. Přednáška o nebezpečných kaloriích, cholesterolech, bodymass indexech, moderních stravovacích návycích dle doktorky Katky nezabrala. „Děti moje. Právě jsem zjistil, že vyhlídkový let nad naším městem je za čtyři sta kaček. Kdo bude mít na konci školního roku samé, tomu dopřeju, aby si jak orlové za moje lowe zakroužil nad regionem Orlové.“ Holky sťapaly předkrm a jelo se domů na oběd.
Po obědě jsem měl povinnost opět vypadnout, protože absence odpoledního spánku by naší babce rozhodila její biorytmus a tak jsme v relaxaci pokračovali ve velkém stylu. Vzal jsem dalekohled a šlo se za autobusové nádraží. Fňučky si myslely, že budeme pozorovat probouzející se jaro, ptáčky v korunách stromů a zvířátka pasoucí se na louce za lesem. Ukryli jsme se za keři nad roklí a pozorovali, co se v roklině děje. Byly tam postavené tři stany, jedna latrína, u ohniště seděl bezďák a v hrnci vařil, asi „ajntopf“. „ Tak. Tady vidíte, jak můžete dopadnout, když nebudete poslouchat, vyhýbat se poctivé práci a podceňovat význam vzdělání“. Podívaly se na sebe a prohlásily, že se v Chorvatsku za podobné služby platí v eurech a jestli půjdeme dolů nahlédnout do bezdomovecké kuchyně. Vysvětlil jsem jim, že žádná exkurze se konat nebude, protože homeless by si mohl myslet, že jsme jeho ideologičtí nepřátelé a prohnat nás klackem. Tím čumenda skončila a my jsme zamířili do města.
Další naše zastavení se konalo v muzeu. Jasně, že jsem si napřed do všech podrobností na internetu prostudoval dostupné materiály, abych nevypadal jako trouba, ale stejně jsem narazil. Ornitologii a gynekologii jsem považoval za příbuzné vědní odvětví a ono ejhle, „Kdepak ty ptáčku hnízdo máš“, je titul probíhající expozice. Posledním bodem dnešního programu byla návštěva krytého bazénu. Děcka se utahají a my s babkou budeme mít konečně klid pro společné rozjímání. Odbyli jsme si radostné tobogánování, potápění, vířivkování i jiné lumpačení a potom hurá domů.
Dotáhnu pojistky, ať se zprovozní zásuvky a po náročném dnu usedám do svého fotelu k telebedýnce. Unavený jako kůň záhy ztrácím vědomí a probírám se až v půl jedenácté, abych se uložil ke spánku ve svém pokoji. Tam jako pěna sedí na jedné pojízdné židli obě školou povinné vnučky a hrají si ty jejich posmolené hry. „No počkejte zítra! Zítra dostanete zabrat, že se z toho po….“! Než jsem usnul, měl jsem všechno vymyšlené: Kondiční běh lesoparkem, lezení na umělé stěně, hodinka tenisu na zdejších kurtech, hodinka cyklistiky a nakonec kondiční bruslení na nefrekventované asfaltce u fotbalového hřiště. Těšte se!!!
Na druhý den lilo jako z konve. Váš Dědek
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj strejdo, ty teda válíš a to jsi to všechno přežil ve zdraví a tvá peněženka taky????
Moc pěkné, kdyby jsi těch bab měl málo, tak ti pošlu ještě tu moji. Pozdravuj doma. Ahoj Hanka
pozdrav z Chebu
(Hanka Voříšková-Lýsková, 8. 4. 2010 9:15)