Jdi na obsah Jdi na menu
 


138. SEDAČKA

19. 4. 2021

SEDAČKA

Jsem úplně nová, luxusní, voňavá, moderní, rohová sedačka. Jsem měkoučká s květovaným vzorem, posazená do prostorné místnosti se zeleným kobercem, takže společně působíme dojmem krásné rozkvetlé zahrady. Součástí soupravy je mohutné křeslo, ve kterém jako velký pán trůní a kávu popíjí stařík. Tu se ozve zvonění.

„Á, dámy už jsou tady.“

Do místnosti nacválají čtyři slečny a okamžitě obsadí svoje pracovní pozice: Nejstarší, Eliška 13 let, zaujme polohu vleže naznak. Druhá nejstarší, Niki 11 let, přistane na druhý díl lehára, taktéž vleže, ale na břichu. Osmiletá Andrejka zaujme pozici v sedě, ovšem s nohami na konferenčním stolku. Poslední, šestiletá Míša, se choulí skrčená v rohu sedačky. Všechny mají jedno společné. Zaujatě čumí do svých mobilů a prstíky hbitě kmitají po jejich klávesnicích.

„Tak, a dětem, které zlobily, zabavíme mobily!“, prohlásí stařík.

„Ale my jsme, dědo, nezlobily, my jsme na zlobení neměly čas!“, ozvalo se z pohovky.

„No to se nedivím, když furt zíráte na displeje těch svých Nokií, že na nic jiného pak nemáte čas. Pojďme, zahrajeme si nějakou úplně novou hru. Takovou, jakou jsme s klukama hrávali za mého mládí.“

„Notak dobře, dědó, když jinak nedáš.“ Prohlásily nelibě a se šklebem na tvářích odložily svoje telefony.

„Já začínám“ ozval se stařík z křesla. Vzápětí na to se ozvala detonace. „Tak to byl „Ruprecht. Prd rázný jak vojenský povel. A kdo je teď na řadě?“

Přihlásila se ta nejmenší a bez velkých rozpaků předvedla pšouk z kategorie těch hřejivých. Byl to jasný „Břemek. Biologická zbraň, která nenechá v klidu ani ty nejotrlejší. Dostala pochvalu.

„A teď jsem na řadě já“ zvolala ta nejstarší „a zacpěte si uši!“ Za předvedený výsledek pochvalu nedostala, protože její výkon byl z kategorie zvané Něpodar“. Stařík v křesle jen zklamaně prohlásil, že prý to už je lepší si neprdnout vůbec. Takový nemocný břídil si na svět mohl ještě nějaký čas počkat, až dozraje.

Další na řadě byla Niki. Kdo to ještě neví, tak Niki je zpěvačka. A taky že jo. Výsledek v jejím provedení byl opravdu hudebně ztvárněný. Jemný, elegantní, s citovým podložím. Jen si tak pěkně hvízdnul. Dostal název „Jůůlius“. Za udělenou pochvalu pak ještě přidala jeden exponát. Byl to Kinař“. Nenápadný, potměšilý prdík, vhodný do lepší společnosti.

Teď přišla na řadu Andrejka….a nic! Předstírala snahu….a zase nic! Při bližším odborném zkoumání se však došlo k závěru, že k vypuštění plynu došlo. Tajně! Byl to totiž pšouk zvaný Tichošlápek – lhář si prdne a svůj výkon popře! To se nedělá!

Tu na bojiště vstoupila paní domu, aby se zeptala, kdo chce nanuk, kdo zákusek a kdo obojí. Jen ta nejstarší prohlásila, že nechce nic, protože drží dietu. Však to taky vyplynulo i z jejího výkonu. I ten její pšouk byl takový nějak dietní.

„Babíí, teď se předveď ty, jak zvládáš prďodisciplínu“, žadonily dětičky.

„Já jsem žena jemných mravů a takovýchto společenských soutěží se zásadně nezúčastňuji.“

„Ale babíí, aspoň jednou. Nekaž nám krásné sportovní odpoledne. Prosím.“

„Notak dobře. Ale jen jednou.“ Na to babka předvedla pšouk zvaný „Důchoďák, načež smutně a nostalgicky prohlásila: „Jó, to za bolševika se prdělo mnohem líp!“

Tož taková byla moje první služba lidu. Vaše nová, voňavá Sedačka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hm

(Býval?(doplň) kamarád, 24. 6. 2021 1:43)

To spíš vypadá na předvolební přípravu
Pirátů. Jejich prdy zní jako dredý