137. Žalovat se nemá
ŽALOVAT SE NEMÁ
Být druhorozeným synem má svoje nesporné výhody. To už mají rodiče odzkoušeno, které výchovné metody fungují a které je úplně zbytečné praktikovat, protože výsledek je vždy stejně marný. (Však ona si toho holomka ulice vychová!) Dům, ve kterém jsme tehdy bydleli, se nacházel na samém konci okresního města, v ulici, která směřovala už jen do zahrad a polí, hotové eldorádo pro nás, nevycválané kluky z periferie. Všechny zahrady v okolí jsme měli dokonale zmapované, dobře jsme věděli, které plodiny je načase sklidit, aby nás nepředběhli hoši z ostatních ulic nebo dokonce majitelé zahrad. Z čoklů jsem strach neměl, ty jsem měl všechny ochočené. Nejtajemnější a nejpřitažlivější pro nás byla zahrada souseda Rosengrance – lumpáren garance. Nacházela se za plotem z prken, tudíž do ní nebylo vidět. Svou rozlehlostí poskytovala prostor na případný útěk a svým zanedbaným stavem připomínala spíše džungli. Tedy pro naše dobrodružství naprosto ideální. Dokonce se v ní vyskytovaly i takové druhy plodin, které časem upadly v zapomnění jako mišpule, tmavé moruše, voňavé kdoule, trpké trnky. O veškerém dění na pozemku starého Rosengrance jsem měl z horních oken našeho domu dokonalý přehled. Povoláním byl pokrývač a já jsem nemohl pochopit, že se při práci ze střechy ještě neskutálel, protože jak byl vysoký, tak byl i široký a tenkrát nebyl o moc vyšší než já a to jsem ještě ani nechodil do školy. Chlap to byl mezi sousedy neoblíbený a tak si vysloužil přezdívky Bručoun nebo Rejpal, jako ten věčně nespokojený trpaslík od Disneye. Ta jeho „Sněhurka“ byla stejně kulatá a protivná babizna. Neustále čuměla z okna do ulice, aby o něco nepřišla, a nadávala harantům, že neumějí slušně pozdravit. Když jsem jí jednou způsobně pozdravil „Uctivá poklona…...babizno“ a ještě u toho smeknul čepici, začala po mě metat kamením, které měla pro podobné případy připravené na parapetu. Jednou někdo do jejich předzahrádky zasadil zahradního trpaslíka. Hned druhý den nacválal Bručoun do školy, aby řediteli nahlásil událost a jména třech vytipovaných chuligánů, mezi nimiž nemohl můj starší bratr chybět. Ve škole, přímo u ředitele soudruha Knotka pak došlo na šetření případu „Trpaslík“, ale žádnému z podezřelých se vina neprokázala. Vsadil bych kalhoty, že to byl právě můj bráška, a jeho statečnosti si cením.
Čenda Charvát, stejně starý jako já, byl taky předškolák. Byli jsme kámoši a za zábavou i na loupežné výpravy jsme vyráželi vždy společně. Já jsem byl ten, který byl kreativnější ve vymýšlení lumpáren, Čenda zase ochotně a bravurně zvládal plnění zadaných úkolů. V kapsách nás kluků z ulice nemohl chybět prak s municí, kudla rybička a zápalky. To všecko se hodilo, protože vždycky se může stát, že teritorium naší lokality navštíví nepřítel z přilehlé čtvrti, kterého bude nutno úspěšně vyprovodit do patřičných mezí. Kudla rybička se hodila vždycky, protože každý muž má mít nůž, a sirky byly taky neodmyslitelné na rozdělávání ohýnků, ve kterých se pak pekly nakradené brambory nebo jablka.
Jednoho dne jsme se s kámošem Čendou domluvili, že prověříme Bručounovu tajemnou zahradu a nasytíme svoje žraludky. „Po dobré krmi by to chtělo zasloužený odpočinek a taky cigárko. Náš tatík to tak vždycky dělá“, říkám Čendovi. Čenda samozřejmě souhlasil, a tak jsme k mezi za plotem nanosili suchou trávu s listím a drobné větvičky. Taktéž jsme si nařezali duté stvoly bodláku, ty pak naplnili suchou trávou a dýmka míru byla připravena. Jenže nastal problém právě v momentě, kdy se nám ji podařilo aktivovat. Zapálený ohýnek ne a ne se rozhořet, zato však pořádně čudil, což vzbudilo pozornost páně Bručouna. Ten se přiřítil jak navztekaný dobrman a hulákal, přičemž používal nemravná slova, která jsem ani neznal. Jasně že jsme zdrhli. Situaci, která nastala, jsem musel řádně vydýchat a tak jsem hned domů raději nepospíchal. Jednak se mi z přemíry ovoce, kouření a přespolního běhu udělalo nějak nevolno a potom, musel jsem se připravit na výslech, protože mi bylo jasné, že Bručoun-Rejpal šel určitě rovnou žalovat mým rodičům.
„Kdes byl!?“ dotázal se otec.
„Venku.“
„Cos dělal venku?“
„Hrál si s klukama na poli.“
„Proč zapácháš kouřem?“
„Velcí kluci si dělali ohýnek a opékali brambory. Už jsem po večeři.“
„Vyprázdni kapsy! Kdes ukrad ty sirky!? Lumpe! Běž do kredence a vyber si z šuplíku vařečku! Myslíš si snad, že budeš sousedovi beztrestně krást ovoce, zapalovat plot a kouřit!?“
Vybral jsem si tu nejmenší vařechu v domnění, že se po několika úderech zlomí a bude klid. Na to otec vstal a řekl: „Každému podle zásluh!“, načež z šuplíku vytáhnul tu nevětší vařechu, právě tu, kterou matka používala k vyvařování prádla. Na to máti:
„Pepo, buď opatrný, víš, že mám jen jednu a zítra peru velké prádlo.“ Pak ještě prohlásila svoje oblíbené: „Rabuchu jeden, jseš zlodějem mojeho zdraví!“ …načež tanec začal.
Uplynulo pár týdnů, dívám se z horního okna našeho domu, když vidím, jak si to soused šine s žebříkem sklízet ovoce. Jak byl dědek malý, obézní a nemotorný, bylo jasné, že o zábavu bude postaráno. Právě když se chamtivě natahoval k těm nejvzdálenějším plodům, povolila větev, nato pod ním praskla příčka a Bručoun se propadnul a pupkem šprajcnul mezi bočnice. Bezmocně zůstal viset v žebříku nad zemí a hulákal, jakoby ho na nože brali, žebral o pomoc, přičemž nožkami kmital jak fretka. Samozřejmě jsem si takovouto zábavu nemohl nechat jen pro sebe a na tuto úžasnou podívanou přivolal i svého brášku. S nadšením jsme přihlíželi divadlu, do kterého se teď zapojila i Bručounova vypasená žena. Dlouho si se svým drahým nevěděla rady. Nadzvednout, ani víc podtrhnout žebřík nešlo, protože už byl spodní stranou zašprajcován o plot. Tu přišla na spásný nápad, posadit se na žebřík. A jak si tak tou svojí mohutnou prdelí na něj dosedla, v momentě se rozlomil na dvě půlky a oba parťáci v objetí skončili v trávě. Bručoun byl vysvobozen. Když se s námahou posbírali ze země, oba s bratrem jsme je slušně, zřetelně a hlasitě z otevřeného okna pozdravili: „Dobrý den.“
Druhý den na dveřích domu Rosengrancových byl křídou napsaný nápis: „Žalovat se nemá!“ A přikreslený trpaslík. Já to nebyl. Tenkrát jsem byl přeci ještě předškolák.
Dodatek:
Příští rok oslavím sedmdesátku a v kouření jsem se během života zdokonalil. Podobně, jako kouřili oba moji rodiče, cigárko si neodpírám ani já, ani moje žena, ani moji synové, dokonce ani švagrová. Jen bráška, ten se nějak nevyvedl……ale on za to nemůže.
Taky jsem se byl po letech podívat na náš dům a ulici, kde jsme prožili svoje dětství. Dům Rosengrancových už tam dávno nestojí, na místě zahrady plné ovocných stromů teď stojí obchodní řetězec, kde si můžete ovoce dovezené ze zahraničí koupit. Je tam teď nějak smutno a radostné dětství zůstává už jen ve vzpomínkách.
Březen 2021, Dědoušek M.L.