136. JUCHÁRNA
JUCHÁRNA
S Karlem jsme kamarádi. On je stejný stařík jako já a spojuje nás několik společných zájmů. Samozřejmě, že už dávno ne děvčata, ale jsou to některé sportovní, kulturní a společenské aktivity odpovídající našemu věku. Občas vyjedeme na běžky, jindy si změříme síly na kolech nebo v bazénu i do divadla či na koncert zajdeme.
„Dědku, víš, ta moje se mnou, podobně, jako i ta tvoje, na hory už nechce chodit, zato vždycky první pondělí v měsíci si zajdeme zaskotačit do kulturního domu. Na taneček. Je to akce města pro seniory, hraje tam živá hudba hity šedesátých až osmdesátých let i bufík bývá otevřený, vlezné zanedbatelné.“
Doma jsem svojí velitelce v těch nejzářivějších barvách nastínil plán na pondělní večer. Souhlasila. A tak obrněn trpělivostí jsem v pondělí večer se svojí drahou vyrazil směr Dům kultury.
Neuvěřitelné se stalo skutečností: Sál chrámu kultury byl téměř do posledního místa zaplněn společností především dámskou, což má logiku, protože baby, jak je všeobecně známo, svoje parťáky přežívají o více než osm let. (Potvory!) Všechny měly vzorně namalované obličeje, natupírované vlasy jako za mlada, jejich pestrobarevné outfity pořízené v módním salónu u ťamana zářily do prostoru, berle či francouzské hole vzorně opřené o zeď pod okny, igelitky naplněné nápoji a napečenými delikatesami nenápadně uschovány pod stoly. I tatíci ze svých šifonérů vysvobodili svoje oděvy, které pamatují slavné akce BSP z dob, kdy jsme ne zrovna úspěšně budovali socializmus. Živá hudba „Duo Yamaha“ byla připravena předvést svůj repertoár. Bylo odstartováno.
Kapela rozjela šoustancem, pardon!, šou-s-tancem pozvolna tak, aby se účastníci důchodcovské juchárny hned z kraje neunavili a postupně získali tu správnou provozní teplotu. Pomalý waltz a slow-fox pro začáteční rozjezd byla dobrá volba. Líčko na líčko, bříško na bříško, vroucné pohledy do očí, libé úsměvy vdov a vdovců….jako ve starém filmu. Tu do mě pod stolem moje choť lehce kopla a pokynem hlavy naznačila, abych svůj zrak zaměřil na protější sektor sálu. Jo, byla tam! Babizna ze sousedství, trojnásobná vdova, kterou nikdo nemá rád, protože všechno vidí, všechno slyší, všechno zná, všemu rozumí, všechno kritizuje. Žrádlo a nákupy si nechává vozit do domu službou pro seniory. Však se jí taky přezdívá „Jestřábí oko“! Teď ovšem naše Jestřábí oko smutně sedělo u stolu a s lítostí sledovalo dění na tanečním parketu. Štěstí však na sebe nenechalo dlouho čekat. V další přestávce mezi tanečky do sálu vstoupil muž typu napomádovaného lázeňského šviháka a řítil se přímo k babizně, která svůj žalostný pohled opuštěného pejska v mžiku zaměnila v projevy radosti a nadšení. Aniž by použila svých berlí, svižně povstala,… políbili se!
Taneční zábava gradovala, dokonce jsem se nechal přesvědčit, abych nezahálel, ukázal se jako dobrý společník a k tanci vyzval svoji i Karlovu ženu. Řeknu vám, že zvládat tanec v běsnícím davu je složitější, než strávit noc v márnici. Nedalo se nic dělat, musel jsem požádat některé taneční páry o ohleduplnost, protože pumpovat rukou do rytmu nahoru, dolů a u toho se do stran prohýbat v pase není zrovna bezpečné. Kouzelné byly taktéž spárované dvojice žen plných tvarů. Ty však byly v architektuře tanečního projevu disciplinované. Průlomová situace v zábavě však nastala v momentě, kdy duo Yamaha vytasila svůj jistý trumf a zahrála „Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka“! Nyní teprve nastal ten správný, nelítostný boj davu a právě teď ve mně uzrálo rozhodnutí – „Jde se! Blíží se půlnoc, a jak dobře víme, mocnosti zla jsou právě v hodinách půlnočních nejsilnější.“ A tak jsme se rozloučili a vzdálili se do svých domovů.
Další den jsme s Karlem zajeli do Beskyd si zaběžkovat a vyhodnotit včerejší šou s tancem. Čerstvý luft nám prospěl a shodli jsme se na tom, že zábava byla neopakovatelná.
Jestřábí oko jsem už pak se svým novým amantem nikdy neviděl. Odhaduji, že se polekal toho, aby se nestal obětí č. 4.
Únor 2019, Dědek