Jdi na obsah Jdi na menu
 


132. Vzpomínková bouře

VZPOMÍNKOVÁ BOUŘE

To, co vám teď budu vyprávět, si nemohu pamatovat, ale předpokládám, že mi rodiče nevěšeli bulíky na nos, protože to vím od nich.

Tenkrát moje matka pracovala v porodnici jako porodní bába, kulantně řečeno porodní asistentka. Měla perfektně zmáknuto, jak to na sále chodí, tudíž porod prvorozeného syna (tedy mě) by neměl být problémový. Přesto se však několik nezanedbatelných a zvláštních okolností vyskytlo.

Všichni novorozenci jsou podle slov rodičů a prarodičů krásní, roztomilí a taky se hned ví, na koho jsou podobní. O mně se nejen personál a dokonce i moje máti vyjádřili tak, že škaredší dítě se ve zdejší porodnici ještě nenarodilo. (Za moment pochopíte, že tato výjimečnost měla i svoje výhody.) Vrásčitý obličej jak mastif, šišatá hlava jako tykev, skvrnitá i tečkovaná mnohabarevná pokožka a taky jsem neustále řval. Další průšvih byl v tom, že jsem na svět přišel 13. prosince těsně před půlnocí. Přesvědčit personál o posunutí času o několik minut vpřed se ukázalo jako šťastné řešení. S datem 14. 12. se hned lépe žije než s nešťastnou třináctkou. Zvláštní je, že všichni novorozenci, a bylo jich toho dne pět, zemřeli. (Prý nějaká epidemie.) Já si ale myslím, že jsem se přes nebeskou bránu nedostal ne kvůli datu narození či epidemii, nýbrž kvůli svému exteriéru. Být andělem má zajisté přísné estetické mantinely. Na to, abych prošel branou pekel, jsem tehdy ještě neměl dostatek hříšných skutků, vlastně ani jeden, takže jsem měl kliku a zůstal na zemi.

Můj otec byl opravdový švihák, to mu nikdo nemohl upřít. Jmenoval se Josef, a tak jako prvorozený syn svých rodičů bych se měl rovněž jmenovat Josef. Kdybych jsem já měl syna, určitě by se Josef jmenoval a ne Jarda po mně. To by bylo samé: Pepíno, přines mi bačkory. Jožko, podej mi z ledničky pivo. Josefe , předlož svoji žákovskou knížku a hned přines i vařechu. Pepo, nedloubej se v nose, nebo dostaneš na prdel, atd., atd. Jak jsem se později dověděl, nemohl jsem se jmenovat Josef, jelikož blíže neurčený počet starších avšak pouze polokrevných Jožů i Pepů po světě už chodilo. Jméno Jaroslav jsem dostal po mém kmotrovi Jaroslavu M., kamarádovi mého fotříka, kterému prý zachránil život, tedy otec kmotrovi. Oni spolu, jako bývalí vojáci, spolupracovali za války v ilegalitě, v odboji Obrana národa. V době, kdy došlo k zatčení členů skupiny gestapem, měli spolu na neznámém místě v řešení láhev samohonky, kterou otec někde tajně splašil, a to je zachránilo. Ještě pak sehnal pro oba falešnou identitu a do konce vojny zmizeli neznámo kam. A tak jsem Jarda.

Po ukončení mateřské šla máti studovat, aby si ve špitále zajistila kariérní postup. O mě se staraly jesle a fotřík. Pro nás pro oba to muselo být hotové peklo. Byl mi jeden rok, když jsme spolu vozem DKW černého kabrioletu s bílou střechou cestovali nocí. Hustě sněžilo, byl mráz. Já jsem spal na zadním sedadle zabalený ve fusaku…..a najednou jsem tam nebyl. Za jízdy jsem vypadnul z vozu. Otec mě pak po usilovném hledání našel o kilometr zpátky, jak spokojeně spím ve strouze zavátý sněhem.

To už jsem měl dva roky, když jsme navštívili známé na vesnici. Pan domácí právě vybíral žumpu. Práci přerušil, dalo se kafe, bábovka, limonáda a vedly se řeči. Dostal jsem pochvalu za krásný námořnický obleček, který v té době zrovna frčel. Tmavě modrá látka, hranatý, bílými pruhy lemovaný límec, příslušná čepička, bílé punčocháče. Před odjezdem jsem tak nějak nebyl. Našli mě v žumpě, po krk ponořeného ve sračkách. (Naštěstí už bylo ubráno.) Luxusní obleček šel do popelnice a domů jsem pak cestoval zabalený v prostěradle.

O další výchově rozhodla matka. Otec celkem ochotně vyhověl jejímu přání a odvezl mě už jako tříletého hocha mezi chachary k tetce Rozce do 450 km vzdálené Ostravy. Cesta automobilem zn. DKW nám trvala tři dny! Nejhůř bylo v půlce cesty, někde kolem Svitav. Kňučel jsem, že mi je horko, že mě pálí nožičky. Otec nedbal mých protestů, až najednou, co to?, co to!, když mi pod nohama vyšlehnul plamen a auto začalo hořet. Naštěstí jel za námi náklaďák a hořící DKW se taťkovi s panem šoférem nákladního vozu podařilo střelhbitě uhasit. Další část cesty pak probíhala tak, že já jsem dal přednost jistotě v kabině nákladního vozu a otec byl na laně tažen v ohořelém autě do nejbližší opravny. I stalo se, že jsme projížděli zatáčkou pod viaduktem, náklaďák přibrzdil, osobák taky, náklaďák přidal, lano se urvalo, náklaďák pokračoval v jízdě, osobák zůstal pod viaduktem. Teď nevím, jestli jsem měl štěstí nebo smůlu. Kdyby mě tenkrát pan řidič prodal za tři stovky cikánům a pokračoval v cestě, mohl jsem si možná dnes užívat pohodlného života někde v Anglii nebo v Kanadě. Ale nakonec v Ostravě, kam jsme po dalších dvou dnech dorazili, bylo u tetky Rozky taky fajn.

V šesti a půl letech jsem definitivně ,spadnul z lopatky‘. Narodil se bratr Milan. Vlastně Milánek, taktéž zvaný ,Kvítko z čertovy zahrádky‘. Měl kliku, protože už máti měla doštudováno a já jsem mu v oblasti výchovy vyšlapal cestičku k lepším zítřkům.

Když jsem pak dospěl, odstěhoval jsem se na Ostravsko definitivně a mezi chachary  s kratkymi zobaky je mi tu fajně.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář