130. GAUČ
GAUČ
Starý gauč pod pergolou mi slouží jako odpočinková zóna. To si takhle sednu, nechám si donést kafe, kochám se pohledem na Beskydy, rozkvetlou zahradu, krásně střižený trávník, přemýšlím nad svými novými vynálezy, naslouchám zpěvu ptáků. Z poetického rozjímání mě vyruší moje žena domácí, která má opodál taktéž svoji odpočinkovou zónu, - kuřácké stanoviště: „Dědku, nezdá se ti, že je tady nějak hodně vos? A mám takový dojem, že se zabydlely někde ve tvém gauči. Mrkni na to!“
Ze zkušenosti z před pěti let vím, že s vosami není žádná sranda. Tenkrát jsem taky odpočíval na gauči pod pergolou, napil se z lahve piva a už jsem je měl. Jedno žihadlo do rtu, druhé do jazyka. Během chvilky jsem vypadal jak ptakopysk, jazyk mi zdřevěněl, že jsem si nemohl ani pořádně zanadávat. Do hry vstoupila dcera Karolína, a že prý okamžitě na pohotovost! Já nato: „Žádní felčaři! Kostru je třeba pořádně rozpumpovat, ať se pěkně rozproudí krev a vyplaví se jedy z těla. Poklus na Lysou všechno napraví.“ I vydal jsem se na Lysou horu s Karolínou v patách. Ta třímala v jedné ruce mobil pro přivolání pomoci, v druhé ruce nůž pro případ, že by mi musela udělat díru do krku, kdybych se začal dusit. Prý je to kdysi učili v hodinách Civilní obrany. Samozřejmě jsem jí zdrhnul a setkali jsme se, až když jsem klusal z Lysé, teď už bez otoků. Říkám jí: „Hele, kde se couráš? Vypadáš schváceně, jak dostihová kobyla. Nepotřebuješ přivolat pomoc? A koukej zahodit tu kudlu, nebo si ještě ublížíš.“
Dnešnímu boji s rotou nepřátelských vos jsem věnoval náležitou přípravu. Zajel jsem koupit spray proti bodavému hmyzu, připravil si wapku, savo, lopatu, kýbl s vodou a poklopem a oblékl se do několika vrstev, včetně plaveckých brýlí, rukavic a gumových holínek.
Potom jsem do sebe na kuráž kopnul žejdlík pravé valašské samohonky a přistoupil k dílu. Moje žena domácí se přestěhovala do povzdálí, až na stanoviště mezi trpaslíky, kde vypadala jak Sněhurka na penzi. Samozřejmě řádně vybavena dostatkem kuřiva a natěšená na nadcházející představení:
Nejdříve jsem opatrně sundal všechny polstry a nadzvedl víko úložného prostoru. Byly tam! A co jich tam bylo! Hned jsem na ně vytáhl spray proti bodavému hmyzu, abych jim vysvětlil, kdo tady šéfuje. První dávku jsem napálil přímo do hnízda, což vosy patřičně nasralo a hned se rozdělily do dvou rojů. Roj č. 1 – obranáři, sveřepě hájil svoje území, roj č. 2 – útočníci, si za cíl vybral mě. Jenže na mě si jen tak nepřijdou….., kdo je připraven, není překvapen. Na lopatu jsem naložil hnízdo, vhodil do kýblu s vodou a přikryl poklopem. Hned jsem pochopil, že spray je proti takové síle tak akorát na hovno. Za pomoci wapky jsem přistoupil k další fázi boje, k útoku tlakovým proudem vody smíchané se savem. Letka zbývajících aviatiků byla natolik zmatená, že se rozprchla po celém pozemku a na rozloučenou nezapomněla udělit přihlížející babce Sněhurce šest kousků. Naštěstí jen do nohou. Ta vyváděla jak zhulený puboš na diskošce. Nohy měla pak nateklé, jak Růžičková v tom Troškově filmu o jahodách a dynamitu. Ani cigarety jí před útokem těch potvor nepomohly a tak opustila svoji kouřovou clonu, při čemž si ulevovala nemravnými výrazy, které byly adresované ne vosám, ale mně! Akční představení pro ni skončilo, odebrala se do bezpečí chalupy sledovat svoje oblíbené Prostřeno. Motivovaná kulinářským pořadem mi pak k večeři podvrhla chléb namazaný hořčicí, víc si prý nezasloužím. S obsahem kýblu jsem zašel k nedalekému potoku, kde zbytek vos dostal školení z plavání. Několik zoufalých jedinců jsem pak ještě ubil mokrým ručníkem a byl klid. (Od vos.)
Na druhý den ráno při snídani si hovím na gauči pod pergolou. Můj zrak míří k Ondřejníku, kde smrk i listnáč se mísí v jednom šiku, taky ptáčci šveholí a z fazolí….hlaholí. Kochám se též pohledem na rozkvetlou zahradu a vzorně střižený trávník, když!..... No to snad není pravda! Uprostřed trávníku kupa! Ne kupa hoven, kupa hlíny! Ten hajzl krtek se mi drze zabydlel na pozemku a já abych už zase připravoval bitevní plán!