124.červnový heroes
ČERVNOVÝ HEROES
Čtyři měsíce od Winter Heroes Race utekly jak mlíko na sporáku a já opět stojím na lajně, za kterou mě budou očekávat neobyčejná dobrodružství. A jestliže jsem vám, milí přátelé, v minulém textu předvedl svoji poetickou duši, tak teď to bude úplně jiné kafe. Zavzpomínám dětských let, roků, kdy mě otec vychovával s nevětší péčí, důsledně, zodpovědně …. a já jsem mu za to vděčný.
Je odstartováno a přede mnou je sedm kilometrů trati zpestřené třiceti překážkami a hned ta první byla v červnovém hicu osvěžující a taky zábavná. Padli jsme na bachory a plazili se pod ostnatými dráty pod barevnou kouřovou clonou. Nebyl by to žádný problém, kdyby to do nás s radostným apetitem nešili hasiči vodou z požárních hadic. Hned jsem si vzpomněl na nezapomenutelnou příhodu z mého dětství:
My, hoši z periferie města, jsme byli prima parta. Vyznali jsme se v tolika zajímavých disciplínách, o kterých se dnešním dětem ani nesní. Jedna taková odbornost spočívala v práci s pyrotechnikou. Když se do láhve vložil zapálený film, rychle se hrdlo zašroubovalo a dělobuch se co nejdál odhodil, ozvala se zakrátko taková šleha, že by se i hluchý leknul. Abych nebyl nikým rušen, prováděl jsem svoje pokusy na poli kousek za naším domem. Nevím, jak se mě, zkušenému vynálezci mohlo stát, že láhev se roztrhla už při nápřahu těsně za hlavou. Hned mě napadlo, že jsem importován do Království nebeského a řval jsem jak zfetovaný roker, možná mi i uběhlo do gatí. Matka mě odchytila, zavlékla na zahradu, hadicí mi polévala zakrvácený škopek a vytahovala střepiny skla ze zátylku, hlavy i ušních boltců. Otec nedbal mých bolestí, matce vytrhl šlauch z ruky, využil toho, že jsem v předklonu a sázel mi přes půlky jednu za druhou a ještě u toho vykřikoval: „Škoda“-prásk přes prdel, „Každé“-prásk, „Rány“, a další, „Která,- Padne,-Vedle! Holomku, opakuj to po mně!“ Tehdy jsem chodil do páté třídy. Dostal jsem na hlavu turban z fáče a z vyučování jsem byl na dva dny omluven.
Už si ani nepamatuji přesný sled překážek. Brodit se řekou i bahnem, šplh na laně, prolézání potrubím, terénní vložka s pytlem písku na hřbetu, shyby na hrazdě, slaňování, atd, atd. Postupem času na mě padala únava. Míjím diváky, fotografy a taky pejskaře se svými mazlíčky. Říkám: „Pusťte to čokla z vodítka, třeba mě donutí k hbitějšímu pohybu“…. a je tady další vzpomínka:
Protože byla doma nuda a s turbanem na hlavě jsem nesměl ani na ulici, opět jsem se pověnoval vynálezectví. Náš pes, vlčák Jeryk, byl perfektní sekuriťák a dokonalý žravec. Našeho vepře Pepu kolikrát ani nepustil ke korytu a všechny pomeje mu vyžral do dna. Využil jsem jeho žravosti a namíchal mu delikatesu, jakou ještě nikdy neochutnal. Nalámal jsem starý chleba, přilil půllitřík domácího ovocného vínečka, jednoho lahváče a taky několik panáků rumu. Pes to zblajznul jako malinu. Když přišel otec z práce domů, zdálo se mu chování našeho Jeryka podivné. Celý se motal, nereagoval na povely, po zemi tahal za sebou zadek. Přivolaný veterinář prohlásil, že pes má psinku a že ho bude muset utratit. Teprve při bližším ohledání zjistil, že zvíře je ožralé jako prase. Na to otec po mě střelil pohledem, z nosu, očí i uší vypustil oblaka dýmu a páry,….ale to už jsem byl na útěku, rovnou přes plot,… i s turbanem na hlavě. Vrátil jsem se až za tmy, noc strávil v zahradním altánku a hlídal psa, aby nezdechnul. Výchovná lekce, výprask pantoflem s gumovou podrážkou, přišla na pořad až druhý den.
S během nemám zásadní problém, to by ještě šlo. Ale v přelézání různých hrazení přicházejí první trestné angličáky, a těch jsem během celého závodu musel nasekat osmdesát. Vetchému staříkovi už zkrátka chybí pružnost, jakou jsem míval za mlada. Kde jsou ty časy, kdy jsem svižně přeskakoval ploty a devastoval zahrady našich sousedů!
Jednoho dne u nás zazvonily sestry Zajícovy. Líbezně se usmívaly, jakoby vystřižené ze svatého obrázku a podávaly mému otci mísu třešní. Sestry Zajícovy byly už staré baby. Jedna dlouhá, hubená, druhá malá, tlustá a nechávaly si říkat „slečny“. „Ale slečny,“ říká otec, „proč si děláte škodu, vždyť my máme svých třešní dostatek!“ „Tak proč k nám ten váš darebák leze přes plot a krade ty naše?“ Je jasné, že pantofel s gumovou podešví si opět zatancoval po mojí holé řiti. Hned druhý den ráno, už brzy ráno zdobil vrata slečen Zajícových obrázek „neznámého umělce“. Jeden kosočtverec dlouhý a hubený, druhý malý a tlustý.
Sympatická překážka na trati pro mě byl hod oštěpem na cíl. To jsem zvládl bravurně. Kameny, luky, oštěpy i praky vždycky patřily k základní výbavě nás kluků z ulice. Je to stejné, jako kdyby dnešní mládežník nevlastnil mobil a klapky na uši.
S klukama z ulice jsme se domluvili, že se zajdeme podívat na koně do výběhu za hřebčínem. V poklidu se tam promenádovalo šest hřebců, radost pohledět. Průlomová situace však nastala, když první z nás vytáhl prak a zamířil. Jasně, že prak jsme měli všichni, a tak závody ve střelbě na cíl mohly začít. Perfektně mířená střela přímo do pinďase jednoho z hřebců vyvolala mezi koňmi zmatek, mezi námi hochy bujaré veselí. Zdrhli jsme. Tentýž podvečer se z místních tlampačů ozvalo hlášení. „ Pozor, pozor! Mimořádné hlášení. Dnes v odpoledních hodinách byli místními chuligány střelbou z praků napadeni koně Jednotného Zemědělského Družstva. Žádáme rodiče, aby provedli kontrolu na praky. Konec hlášení“. Jasně, že zbraň byla u mne nalezena, a to ve futrále na housle, z čehož jasně vyplynulo, že jsem dal přednost lumpárnám před výukou na nástroj. Tentokrát byl tradiční proces výchovy pantoflem s pružnou gumovou podrážkou vykonán dvojnásobně.
A teď vám povím, který byl ze závodu pro mne největší zážitek: Byly to baby. Pro ty jsem měl vždycky slabost. Takové, jaké se vyskytují na sportovních akcích na ulici běžně nepotkáte. Krásné, zdravé, vysportované figury, pevné zadky, plochá břicha, tak akorát přifouknuté hrudníky, s jiskrou v oku, nabité energií, make up od přírody, …..
Tenkrát jsem byl už velký chlapák, chodil jsem do šesté třídy. Přišel jsem domů (z houslí) a v kuchyni mne očekávali oba rodiče. Matka stála rozkročmo a předstírala milý úsměv, v pravici nenápadně držela vařečku. Bylo jasné, že je zle. Zavelela: „Pojď blíž!“ Udělal jsem krok vpřed. „Pojď ještě blíž!“ Udělal jsem ještě jeden malý krůček. „Lumpe jeden nezvedená, do polepšovny patříš, jenom samá ostuda je s tebou!“ a vařechou mi začala šermovat před obličejem. Otec stál vedle matky vzpřímeně, pohupoval se na špičkách, na nohou měl pantofle s pružnou gumovou podrážkou, v ruce třímal Žákovskou knížku, což předznamenávalo to, že se zase budou dít věci. Dnešní poznámka v žákovské knížce zněla: „Váš syn během přestávky vylákal spolužačku Helclovou na chlapecké záchodky, kde ji vybízel k nemravnostem. Prosím, zjednejte nápravu.“ A teď se odehrálo něco, s čím jsem nepočítal. Otec se dál pohupoval na špičkách, hleděl na svoje pantofle s pružnou gumovou podešví, které jsem tolik nenáviděl, a řekl: „Matko, nech ho být, s tím nic nenaděláš. Kluk je po mně!“
P.S.:
Milí přátelé, hlavně vy, kteří jste poskvrnili můj štít porážkou. Dejte si na mě bacha! Příští rok oslavím tři čtvrtě století svého věku. Já ještě potrénuju, abych vylepšil svůj dnešní čas 1:58 i třicátou pozici a pak přijdu. Těšte se!
Sportu zdar! Váš kámo Dědek B.- sportovec a pisatel velkého významu.