116. PROČ NEMÁM RÁD VOŠMIKA
Psala se osmdesátá léta. Pozvala si mě vrchnost na sekretariát a začali do mě šít.: „Soudruhu, tvoji horníci zavalili rubání, neplníme plán, soudruhům v kancelářích v Praze je zima a brzy teprve nastanou tuhé mrazy….. My musíme bezodkladně nepříznivou situaci řešit!“
Já na to: „Soudruzi, ne já a moji horníci zavinili těžkou situaci v dobývání černého zlata, ale VY jste na vině, protože jsme se dostali do nebezpečných a těžkých geologických poměrů a riskujeme tak zdraví a životy našich pracujících. To VY jste se včas nepostarali o náhradní pracoviště……“
Ředitel, náměstek, předseda ZOKSČ i předseda ZOROH se zamysleli a prohlásili, že se musí poradit. Po krátké poradě vynesli verdikt: „Soudruhu, ty by sis měl odpočinout. My ti umožníme vybrat si loňskou dovolenou, abys nabral sil a pověnoval se rodině.“ Tenkrát, bylo to v prosinci, byla hnusná zima, na cestách všude samá sračka, padal déšť se sněhem, psa bys ven nevyhnal a oni si mysleli, že mě naserou. ONI totiž nevěděli, že na horách je fajnová zima, sníh, jak se na Ladovskou zimu sluší a patří.
Doma jsem nahlásil, že pár týdnů nebudu k mání, sbalil si nejnutnější potřeby pro přežití, běžky, vosky, vylezl na Lysou horu a vydal se na dlouhou cestu po obvodu republiky. Počasí mi přálo, všude jsem narazil na dobré lidi, bez problému jsem vždycky našel ubytování, prostě paráda. Přejel jsem Beskydy, Vizovické vrchy, Bílé Karpaty, Vysočinu, Šumavu, Krušné hory, Jizerky, …a v Krkonoších nastal problém. Zrovna byl víkend, všichni Pražáci se nahrnuli do hor a já jsem neměl šanci sehnat nocleh. Tu potkám děvčata, která byla na lyžáku, dám se s nimi do řeči a zjistím, že jsou z litoměřického gymplu a že Vošmik je jejich prófa fizkultury. I vyhledal jsem našeho spolužáka Vošmika a požádal ho, zda by mi nepomohl s přenocováním. Že se kdekoliv natáhnu na koberec, prospím se a ráno včas vypadnu. Nevyhověl mi, a tak jsem zklamaný odešel jak spráskaný pes. (Nakonec jsem už za tmy nocleh sehnal u neznámých, příjemných a ochotných lidí v jejich vlastní chatě.)
Když jsem pak svůj dobrodružný trek dokončil přes Orlické hory a Jeseníky do svojí domoviny a nastoupil do práce, ptali se mě soudruzi, jak jsem si užil dovolené, cítil jsem v jejich hlase odér škodolibosti. Moje odpověď zněla „skvěle!“ …..a dál jsme pak usilovně kopali uhlí, aby úředníci v Praze netrpěli zimou.
Čest práci a sportu zdar! Dědek
PS:
Tento příběh ze mě vypadnul, když jsem se vrátil ze srazu maturantů po třiapadesáti letech.