10.JAK_JSEM_SE_MEL_STAT_HUDEBNIM_VIRTUOZEM
15. 12. 2008
JAK JSEM SE MĚL STÁT HUDEBNÍM VIRTUOZEM
(málem)
Kdybych měl pro naše krásné město pod Lysou horou a nad řekou Ostravicí sestavit vládu, pak bych do křesla ministra kultury posadil Kotka Štěpána. A hned vám odpovím proč.
Jaká kultura, hudba a zpěv patří do Beskyd? – lidová..
Jak se jmenuje naše cimbálová kapela? – Kotci.
Které je největší rodinné hudební seskupení v našem Frýdlantu? – Kotci.
Jak se jmenuje dětský folklórní soubor? – Koťata.
Kdo organizuje nejpěknější ples u nás ve Frýdlantu, Lašský bál s pohřbením basy, -Kotci.
Kdo dělá prázdninové čtvrteční posezení u cimbálu? – Kotci.
Kdo je duší kultury ve městě a kdo má největší zásluhy na udržení folklórních tradic? – Kotek Štěpán.
Svůj názor považuji za platný.
Můj vztah k hudbě je veskrze kladný, a tak vám povykládám, jak jsem se pohyboval ve světě hudby Já.
Bylo mi sedm let, když můj otec rozhodnul, že půjdu do houslí, ať mám méně času na lumpárny a nevyroste ze mě rošťák a nemrava. A tak se taky stalo.
Učitel Tůma byl laskavý stařičký pán, ve vyučování neustále bafal dýmku a výuku řídil z pohodlného křesla, ve kterém si čas od času i zdřímnul. Pro mne však bylo důležité, že vždy na konci hodiny namočil dřevěné násadkové pero do kalamáře a do žákovské knížky napsal velkou červenou jedničku. A tak to šlo celé dva roky. Jeho odchod do důchodu byl pro mne ranou pod pás.
Na dveřích učebny třetího ročníku visela krasopisně napsaná vizitka : BŘETISLAV BRKO – učitel hudby. Z místnosti se ozývaly medově znějící tóny violoncella a já jsem chvíli naslouchal hudbě. Krátké staccato vystřídalo vázané legato, pak ještě přišel trilek v provedení forte a když se ozvalo drnkavé pizzicato, nesměle jsem zaklepal, vstoupil a pozdravil, jak nás to ve škole učili. „ Dobrý den soudruhu učiteli .“Brko vstalo, (ze židle), opatrně odložilo nástroj a řeklo: „Pojď blíž!“ Pak mě smyčcem šastnul po levé paži takovou silou, že jsem si pomyslel - ty kdybys byl u dragounů, všem koňům bys uši odsekal. „Abys věděl, že mi nemáš říkat soustruhu, vobejdo jeden!“, vysvětlil mi na přivítanou. Brko Bořivoj byl určitě dobrý muzikant, ale jako pedagog stál za hovno, to mi bylo jasné hned. A hlavně nenamáčel dřevěné násadkové pero do kalamáře a neuděloval červené jedničky, ale frajerským plnicím perem do žákovky mastil samé trojky, v lepším případě dvě mínus. Nadešel čas třídních schůzek. Byl jsem rád, že se jich zúčastnila matka, protože fotřík by Brkovo manévrování záhy prokouknul a ještě by mě pak doma seřezal za to, že mu nepodávám přesné informace o svém vyčůraném kantorovi. Máti přišla ze schůzky dobře naladěná a s milým úsměvem na tváři pravila: „Pepo, ten náš kluk je prý mimořádně nadaný a má na to, aby vystudoval i konzervatoř, ale prý to chce alespoň dvakrát za týden privátní hodiny. Již jsem domluvila úterky a čtvrtky v pět večer.“
Ještě se musím zmínit,(ač velmi nerad), že moje matka měla absolutní hudební hluch a fotřík jí vždycky radil: „Až zas na těch vašich odborářských schůzích ve špitále budete zpívat Píseň práce, otvírej jenom ústa a nezpívej. Píseň práce není protestsong- ještě si zničíš svojí závratnou kariéru porodní báby, ba co více - kluk se nedostane ani na zedníka, natož na tu tvojí slavnou konzervatoř.“
Na úterky a čtvrtky jsem se celkem těšil. Bořek byl na mě hodný, neříkal mi „vobejdo jeden“, netloukl mě smyčcem. Vždycky byla bezvadná večeře, naši pak ještě s pedagogem setrvali při vínečku v družném hovoru a vedli moudré řeči. Dobře si pamatuji, jak se plánoval černý dvouřadový obleček, motýlek a černé mokasíny, jak se připravoval dětský smyčcový kvartet a zájezdy do družebních hudebních škol v NDR a PLR, možná i dále……a čím více vínečka, tím odvážnější plány. Máti, celá štěstím bez sebe navrhla: „A to bychom mohli pane učiteli přidat privátních hodin, třeba v pondělí nebo ve středu“. Brko na to v povzneseném rozmaru prohlásil: „Paní Mirko to by nešlo, to já mám priváty u nadaných dětí v jiných rodinách“. Fotřík zbystřil a odhalil zradu. Když pedagog v pozdních hodinách vyklidil pole, prohlásil: „Vůbec se mi nezdá, že by z kluka měl vyrůst Kubelík, naopak, myslím si, že vrzá furt stejně. Vůbec si nemyslím, že bych měl za privátní hodiny s pohoštěním vyhazovat třicet kaček keš. Příště matko udělej pořádnou mísu škubánků s mákem a nacpeš ho, až praskne-vyžírka jeden!“
(Recept na škubánky: V osolené vodě se uvaří oloupané brambory. Po uvaření se skoro dvě třetiny vody slijí a zbytek brambor a vody se rozšťouchá.Vzniklá hmota se smíchá s hrubou moukou a řádně promíchá.Vzniklé těsto se může na pánvi osmažit, ale nemusí, může se po odstátí odebírat lžící na velké noky, které se posypou moučkovým cukrem, mletým mákem a řádně se omastí máslem/tenkrát margarínem/.)
Jak otec rozhodnul, tak se stalo. Když se náš strávník konečně a nedočkavě posadil k jídelnímu stolu, divil se i ušima. Místo obvyklého kuřátka či svíčkové na smetaně - mísa škubánků. První talíř střelhbitě sežral a prohlásil, že je pozdě a už bude muset jít. „ale to byste nás urazil pane učiteli. Matko přidej!“ A už byl na stole další plný talíř škubánků řádně posypaný cukrem, mákem a jak se patří omaštěný. Ještě neměl dojedeno a už se opět doplňovalo ono nechutné, sladké a mastné těsto. Brko funěl jako hroch, povolil si kravatu, rozepnul límec a opasek. Mám dojem, že si řekl - když vy na mě takhle, tak já vám ještě ukážu jaký jsem žrout! Řekl si o pití. Otevřela se žlutá sycená limonáda za padesát haléřů. V mžiku ji vypil a boj pokračoval. Matku duel zaujal natolik, že nad Bořivojem stála s vařechou v ruce a s úsměvem mu přidávala a přidávala se slovy: „Pane učiteli já jsem tak ráda, že vám u nás vždycky tolik chutná.“ Pokusil se o úsměv a žral a funěl a funěl a žral. Další a další přídavky už kvůli matce nemohl odmítnout. Muka nebrala konce. Po tváři mu stékaly potůčky potu, všechno mu bylo těsné, mastná huba brunátněla .Mezi jídlem a pitím žluté sodovky troubil do kapesníku, jako jelen v říji. Při dalším repete zoufale zvolal: „Už dost!!“ Prohrál. Otec byl spokojen.
Z privátní hodiny Brko odcházel s rozvázanýma botama, protože k zavázání tkaniček se nedokázal ohnout, odcházel v propocené košili a s rozepnutým poklopcem, ježto gatě mu byly těsné. Ale co hlavně – odešel naposledy. Já jsem se opět stal průměrným žákem a z houslí jsem zase začal nosit trojky.
Za týden po té zvláštní události jsem jel s rodiči koupit nový oblek. Nebyl to černý dvouřaďák, ale byl to úplně nový vzor, který zrovna frčel: Rezavohnědá barva, sáčko na čtyři knoflíky a moderní pumpky.
Nadaných lidí, kteří se naučili hrát na jakýkoliv hudební nástroj a na housle zejména, si nesmírně vážím.
Váš Dědek-vynálezce kokotin, teď už i spisovatel velkého významu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář